Sanity o.s.

autorkou  textu je Kristýna Petráčková, která ke svému příspěvku uvádí:
Jde o mou seminární práci na téma Schizofrenie v předmětu psychologie. Jsem studentkou VOŠ územně správní a cílem bylo získat co nejvíce informací v nejširším okruhu poznatků. A převážně seznámit studenty s touto málo otevřenou problematikou.
A protože nás text zaujal zde je celý:                                                                            

SCHIZOFRENIE
I. PSYCHÓZY
Schizofrenie patří do skupiny nemocí, kterou nazýváme psychózy.
Psychózy jsou závažná duševní onemocnění. Je to takové duševní onemocnění, které mění prožívání člověka ve vztahu k okolí a k sobě samému. Jde o stavy, při kterých dochází k poruše kontaktu s realitou. Člověk není schopen vzájemně rozlišit fikce a fakta. Vytváří si ve svém nitru svět, který je odlišný od světa, který vnímají ostatní. Znamená to, že v psychóze jinak vnímáme, myslíme a prožíváme.

Psychotické příznaky:
1. Halucinace- znamenají, že lidé vidí, slyší a cítí věci, které neexistují. Časté je především slyšení hlasů, které jsou velmi reálné. Mozek nedokáže vnímat obraz jako celek, rozpadá se mu na mozaiku nesouvisejících ostrůvků, nedokáže zaplnit chybějící místa obrazu (která jsou způsobena nedokonalostí zrakového aparátu, pohybem pozorovaného vůči sítnici…) Místo očí může nemocný vidět černé důlky, pozorovaný obraz se může zdánlivě ocitnout na konci černého tunelu, objevují se neexistující jiskry a elementy, všechno je emocionálně a intelektuálně posunuto.

2. Bludy- způsobují, že se lidé drží nesprávných přesvědčení, nebo že přikládají nepravdivé významy normálním událostem.
 Stavy, při kterých dochází k poruše kontaktu s realitou, se nevyskytují jen u psychóz. Můžeme se s nimi setkat u otrav intoxikací různými drogami, dochází k nim při úrazech, nádorech a infekcích nervového systému i při stavech, které někdy doprovázejí tělesné nemoci např. vysoké horečky, u některých typů epilepsie apod. V neposlední řadě je také možné tyto stavy prožívat na základě velmi silných prožitků, např. při silném stresu, náboženském vytržení, apod. Čím se ale psychózy od těchto stavů odlišují? Psychotická onemocnění mají vedle určitých příznaků i typický průběh.
V psychóze prožíváme podivné tajemné události a jevy a jsme v centru tohoto dění podobně jako ve snech. Od normálního prožívání světa se však psychotické prožívání velmi liší. Zásadní odlišnost spočívá v tom, že v případě snu člověk spí a v případě psychózy je v bdělém stavu. Ve snu pracuje naše psychika pouze se vzpomínkami a uvolněnou fantazií, v psychóze se tyto postupy promítají do reality všude kolem nás. To je zásadní rozdíl. Na psychózu se můžeme dívat i tak, že jde o otevřené brány mezi hlubšími, vědomě neovládanými vrstvami psychiky a mezi fakty vnější reality včetně naší dosavadní zkušenosti.

Psychotické poruchy můžeme rozdělit do několika skupin:
1. Schizofrenie
2. Schizotypální poruchy
3. Duševní poruchy s bludy
4. Akutní a přechodné psychotické poruchy
5. Schizoafektivní poruchy (poruchy nálad)
6. Maniodepresivní porucha
7. Organické a symptomatické psychózy
8. Jiné poruchy

• Schizofrenie jde o skupinu onemocnění s výraznou poruchou myšlení, vnímání, citů a chování. Lidé nemocní schizofrenií ztrácejí kontakt s realitou, slyší nebo vidí věci, které nejsou skutečné, a pod vlivem svých představ pak jednají neobvykle a nepřiměřeně.

• Duševní poruchy s bludy. Převažují bludy skloubené do celého systému. Halucinace se neobjevují. Většinou jde o bludy pronásledování. Tito nemocní jsou mimo svůj bludný systém schopni celkem slušně fungovat. Bludný systém však bývá velmi odolný k jakékoliv léčbě.

• Organické psychózy vznikají na základě onemocnění mozku (jako nádor mozku, infekce, degenerativní změny ve stáří).

• Symptomatické psychózy se někdy objevují jako důsledek tělesných onemocnění nebo jsou způsobeny otravou některými jedy či nadužíváním alkoholu nebo drog. Pak mluvíme o toxických psychózách. Psychóza je zde projevem jiné nemoci.

• Maniodepresivní poruchy. Hlavními příznaky jsou výrazné a dlouhodobé změny nálady, nesouvisející se zevními příčinami. Vyskytují se oba póly nálad, ale častější jsou depresivní poruchy, kdy dochází k výraznému poklesu nálady, celkovému zpomalení, nechutenství, hubnutí a nespavosti. Stav přináší nemocnému velké utrpení. Manická nálada je naopak pro pacienta často velmi příjemná, ale pro jeho okolí neúnosná. Nemocný je veselý, nadměrně sebevědomý, povrchně činorodý, bez potřeby spánku. Je často přesvědčen o svých výjimečných schopnostech, utrácí nadmíru peníze za věci, které nepotřebuje, někdy tropí výtržnosti. Ke svému stavu je zpravidla nekritický. Někdy se stavy mánie a deprese střídají.

II. HISTORIE SCHIZOFRENIE
Ve starověkém Řecku byli duševně nemocní považováni za posedlé zlým duchem, nebo jako trest a projev hněvu bohů. Takto postižení lidé podstupovali tzv. chrámovou léčbu, která spočívala v sugestivním působení na nemocné, založené na neotřesitelné víře v léčivou moc Asklépia a jeho kněží, kteří si byli plně vědomi svého významu a důležitosti zjevení Asklépia, takže v noci posílali mezi nemocné chrámového zřízence, oblečeného jako Asklépios, který zvolna a vážně kráčel chrámem a dotýkal se nemocných holí s obtočeným hadem. Pro chrámové kněze nevyplývalo z této léčby žádné riziko. Vyléčený šířil dále pověst a slávu svatyně a jestliže nemocný na chrámovou léčbu nereagoval, byl mnohdy vykázán z chrámu jako prokletý, poněvadž Bůh takto projevil svoji nelibost vůči nemocnému. Chrámoví kněží tak měli pevné alibi pro svoje eventuální léčebné neúspěchy.
Středověk, který je také nazýván „černým obdobím“ v dějinách lékařství vůbec přinesl léčbu formou pouštění žilou, podávaní projímadel a dávidel, šokovou terapii. Nebo uložením nemocného na visuté lůžko v chladné a stinné místnosti a aplikovat mu tzv. „sázení baněk“. Docházelo k týrání, bití a bodání nemocného jehlami a pálením horkým železem, čímž měl být chorý oproštěn od posedlosti démony a ďábly, kteří jeho tělo měli opustit v důsledku těchto zákroků. Velmi časté bylo také prohlášení nemocného za čaroděje, který měl projít tzv. očištěním v plamenech.
V 18. století se počaly vytvářet podmínky pro chápání psychiatrie jako samostatné lékařské disciplíny. Středověké démonologické pojetí duševních chorob konečně ustoupilo vědeckým poznatkům.
V historii je známa celá řada osobností, o nichž se tvrdilo, že byli schizofrenici, nebo to bylo dokonce lékařsky potvrzeno. Např. Georg Fridrich Händel (německý hudební skladatel), Sir Isaak Newton (anglický fyzik a matematik), Vincent van Gogh (nizozemský malíř), Johanka z Arku (francouzská národní hrdinka), John Forbes Nash ml. (matematik a nositel Nobelovy ceny za ekonomii). Schizofrenní svět se vyznačuje velkou fantazií, bývá proto někdy inspirací pro výtvarné umění i literaturu. Především díla surrealistů byla hodně ovlivněna změnami duše tohoto druhu – umělci se snažili záměrně pracovat se změněným vědomím a uměle vytvářet fantazijní světy.
Schizofrenie je pravděpodobně nejzáhadnější a nejspletitější ze všech duševních chorob. Představuje totiž (pokud není úspěšně léčena) pomalé a stálé zhoršování a úpadek osobnosti, nemocného. Poprvé ji popsal r. 1896 Emil Kraepelin jako „Dementia praecox“ (předčasné zhloupnutí). Pojem schizofrenie („rozštěpení mysli“) poprvé použil Eugen Bleuler v r. 1911 a Kurt Schneider popsal tzv. symptomy prvního řádu, svědčící pro schizofrenii.

Eugen Bleuler byl jedním z nejvlivnějších psychiatrů své doby. Narodil se 30. dubna 1857 v Zollikonu ve Švýcarsku, kde rovněž 15. července 1939 zemřel. Studoval na Univerzitě v Bernu, profesorem byl jmenován na Curyšské univerzitě. Termín schizofrenie zavedl r. 1908 ve studii 647 pacientů curyšského psychiatrického zařízení Burghözli Asylum, jehož ředitelem byl od r. 1898 do r. 1927. Definoval také dva další pojmy související se schizofrenií: autismus (pohroužení se do vnitřního života převládá nad vztahem k realitě) a ambivalence (rozpolcenost). Bleuler patřil k prvním propagátorům teorií S. Freuda. Pokoušel se ukázat, že ty rysy, které Freud nalezl u neurotiků, mohou být nalezeny i u psychotiků. Bleuler zpochybňoval převládající dobový názor, že psychózy vznikají následkem organických poškození mozku, a trval na tom, že mohou mít také psychologické příčiny. Počátkem století byl jeho asistentem Carl Gustav Jung.

Primární schizofrenní příznaky dle Bleulera:
• poruchy asociací
• poruchy afektivity (nepřiměřenost v reakcích, oploštění reakcí)
• ambivalence  (rozpolcenost)
• autismus

III. ETIOLOGIE SCHIZOFRENIE
Přesto, že etiologie schizofrenie není beze zbytku objasněna a je velmi složité ji určit, je známa celá řada faktorů, které k jejímu rozvoji přispívají. Existuje několik hypotéz, které se zabývají faktory, které způsobují schizofrenii.
Nejnovější studie ovšem přiklánějí velký význam objevu ve vztahu schizofrenie ke genové poruše místa zjištěného na krátkém raménku šestého chromozómu.
Dělíme je na faktory: 
• Biologické faktory (dopaminová hypotéza, nordrenalinová hypotéza, serotoninová hypotéza, fenyletylamin, gama-aminomáselná kyselina GABA, halucinogeny, enzymy, glutenová hypotéza). Hledají příčinu v chemických procesech.
• Psychosociální faktory (rodinné, psychodynamické okolnosti). Jde o hledání příčiny ve vlivu prostředí. Ovšem většina lékařů se k této domněnce staví skepticky a domnívají se, že tyto faktory spíše přispívají ke psychoze, nikoli ji způsobují.
Mozek se skládá z miliard nervových buněk. Nervové buňky spojují různé části mozku a spojují i mozek s jinými částmi těla. Každá nervová buňka komunikuje s ostatními pomocí chemických látek. Tyto látky se nazývají “neurotransmitery” Neurotransmitery přenášejí zprávy z konce jedné nervové buňky na začátek další. Tento způsob neprobíhá jen mezi jednotlivými nervovými buňkami, ale také mezi různými částmi mozku a mezi mozkem a ostatními částmi těla. Protože mozek funguje jako celek, účinek v jedné jeho části může vést k dalším účinkům v jiných částech. U schizofrenie není vše v pořádku v komunikaci mezi nervovými buňkami v mozku. Zdá se, že je nerovnováha mezi různými chemickými látkami. V současnosti se nejdůležitějšími dvěma látkami jeví být dopamin a serotonin. Chemická nerovnováha postihuje různé části mozku různě, což vede k různým typům příznaků. Pozitivní příznaky (halucinace, bludy) například souvisejí s účinkem dopaminu v určitých částech mozku. Jiné mozkové chemické látky jsou spojeny s negativními příznaky (uzavřenost, nedostatečné soustředění aj.) a potíže v kognici (poznávání) a myšlení.

Proč čelní laloky nefungují, jak by měly, není zcela jasné. Porucha ve vývoji mozku, která má narušení vývoje na svědomí se zpravidla odehrává velmi záhy nebo může mít i genetický základ. Mnoho studií (zejména z USA) napovídá, že prvotní příčinou může být hypoxie (dušení) při komplikovaném porodu, která snadno poškodí vyvíjející se mozek. Můžeme předpokládat, že prenatální infekce, porucha růstu plodu, nedostatek živin v těle matky, samy o sobě většinou nemohou nemoc vyvolat, mohou však zhoršit následky hypoxie resp. dalších dnes neznámých příčin. Kvalitní “výživa” vyvíjejícího se mozku může také částečně zahladit následky hypoxie v prenatálním stádiu a to nejčastěji při porodu. Ale pravděpodobně i virové infekce a silné stresy, např. smutek v raném dětství způsobený narozením druhého sourozence či chybami v péči o dítě (nedostatek tělesného a citového kontaktu) může způsobit mozko-nervosvalové poruchy vytvářející základ pozdější nemoci.
Nejčastěji se mluví o genetické dispozici.
Schizofrenií trpí kolem 1 % populace. Poměr výskytu z hlediska pohlaví je 1:1, i když u mužů je nástup choroby statisticky dříve. Délka života, je o 20% kratší než u zdravých jedinců. Přesněji tedy, průměrná délka života u lidí nemocných schizofrenií se pohybuje řádově kolem 57 let u mužů a 65 let u žen, zatímco nepostižení muži se dožívají průměrně 72 let a ženy 80 let. Jedním z důvodů proč je tomu tak, je zvýšené množství sebevražd těchto postižených, kteří se díky svému onemocnění stávají postupně asociálními. Pro srovnání, v běžné populaci je sebevražda příčinou úmrtí v méně než 1 %, zatímco u schizofrenních nemocných odpovídá za 10 - 15 % úmrtí. Obecně je také známo, že přibližně 50% úmrtí v běžné populaci je způsobeno kardiovaskulárními chorobami a u nemocných trpících schizofrenií tvoří tato příčina až 65% všech úmrtí. Věk vypuknutí onemocnění je nejčastěji v rozmezí 15 až 30 let, ale může propuknout kdykoliv. Uvádí se, že jednou z příčin by mohl být vývoj mozku vlivem hormonálních změn v pubertě. Předpokládá se, že základy onemocnění jsou dány již v dětství. Schizofrenie je asi v 50 % případů způsobena genetickou dispozicí. Podle seriózních odhadů dnes schizofrenií v celosvětovém měřítku trpí přibližně 50 milionů a v České republice až 100 000 osob. V USA registrují každý rok 3000 nových onemocnění schizofrenií. Zasahuje často osoby v mladém a středním věku, vyřazuje je z aktivního života a brání jim vykonávat povolání (75 - 80 % postižených zažívá první epizodu onemocnění před dosažením 45 let).
Genetické dispozice:
• Pokud jeden z rodičů trpí schizofrenií - riziko pro děti je 13 %
• Pokud schizofrenií trpí oba rodiče - riziko pro děti je 24 %
• Riziko pro sourozence schizofrenika - 7 %
• Riziko pro vzdálenější příbuzné (bratrance, vnuky apod.) - pod 3 %
• Riziko pro sourozence jednovaječného dvojčete - 48 %
• Riziko pro sourozence dvojvaječného dvojčete - 17 %
Rizikové faktory:
• Podvýživa matky v prvním trimestru
• Chřipkové onemocnění matky ve druhém trimestru
• Nízká porodní hmotnost
• Porodní komplikace
• Narození na jaře a na podzim (nižší teplota, skladba stravy apod.)
• Rodinné vztahy a komunikace v rodině
• Pokud jste v dětství vystaveni posměchu svého okolí 

IV. DIAGNOSTIKA
Schizofrenie je druh psychózy s dlouhým trváním. Postihuje zejména emocionální složku. Jedná se o závažnou duševní chorobu. Provází ji změna myšlení a vnímání reality. U pacienta se schizofrenií dochází k rozštěpu mysli (rozštěp ve smyslu rozpor ve vnímání reality s realitou samotnou) a celkovému úpadku osobnosti.
Schizofrenie nepřichází jako blesk z čistého nebe. Časná fáze onemocnění je někdy nazývána prodromem (počáteční příznak nemoci) a může často trvat dva i tři roky. Prodromální příznaky mohou přicházet a mizet a často si jich všimne některý člen rodiny či někdo z přátel ještě předtím, než si je dotyčný začne sám uvědomovat. Nemoc pak může narušit schopnost nemocného pracovat, chodit do školy nebo mít kontakty s přáteli a rodinou. Bez léčby se stav člověka dále zhoršuje. Je označován jako akutní epizoda (nebo psychotická epizoda). Člověk zažívá celou řadu příznaků, které se odrážejí v chování, jež běžní lidé vnímají jako velmi podivné. Příznaky mohou zahrnovat slyšení hlasů a vidění věcí, které neexistují, pacienti mohou mít podivné myšlenky a nápady, jinak se cítí a jinak se chovají. Člověk se také může uzavírat do sebe a mít potíže mluvit s jinými lidmi. Může také dělat nebo říkat věci, které by normálně nedělal. Včetně neočekávaných výbuchů rozčilení a vzteku. Tyto příznaky bývají velmi nepříjemné pro samotného nemocného, jeho rodinu a přátelé.

Nejčastější symptomy u schizofrenie:
příznaky schizofrenie
pozitivní negativní kognitivní afektivní
halucinace málomluvnost potíže s pamětí deprese
bludy chybění radosti potíže s myšlením ztráta morálních zábran
nadměrná aktivita chybění energie potíže s plánováním úzkost
   popletené myšlenky 

Pozitivní příznaky jsou ty, které odrážejí deformaci duševních funkcí, např. halucinace (sluchové, zrakové: př. Místo očí může nemocný vidět černé důlky, pozorovaný obraz se může zdánlivě ocitnout na konci černého tunelu, objevují se neexistující jiskry a elementy) a bludy (vkrádavé, ozvučené myšlenky).
Negativní příznaky jsou ty, které odrážejí ztrátu duševních funkcí, např. pokles motivace a ochuzení řeči. Negativní příznaky se obtížněji zjišťují, protože nejsou tak silně nenormální jako pozitivní příznaky a mohou být způsobeny celou řadou jiných faktorů. Bývají také trvalejší a hůře léčitelné. Např. podezíravost, vztahovačnost…
Kognitivní příznaky odrážejí zmatené nebo “popletené” myšlení. To ale neznamená, že lidé se schizofrenií jsou méně inteligentní. Mívají obvykle více potíží s “přímým uvažováním”, myšlenky rychle přicházejí a odcházejí a člověk není schopen se soustředit, dá se snadno vyrušit, není schopen zacílit pozornost. Dotyčný nemusí dokázat spojovat myšlenky do logického pořadí, což se nazývá “porucha myšlení”. Lidé se schizofrenií také mívají potíže s pamětí, schopností plánování a poruchou vůle.
Afektivní (citové/emoční) příznaky s touto nemocí souvisejí. Příkladem je deprese, úzkost, plachost a ztráta morálních zábran. Plochá emotivita, vystupňované emoce.
Druhy schizofrenie:
•  Paranoidní schizofrenie
•  Hebefrenní schizofrenie
•  Katatonní schizofrenie
•  Nediferencovaná schizofrenie
•  Postschizofrenní deprese
•  Reziduální schizofrenie
•  Simplexní schizofrenie
•  Jiná schizofrenie
•  Schizofrenie nespecifikovaná
Paranoidní schizofrenie
Nejčastější typ schizofrenní psychózy, charakterizovaný paranoidními bludy a sluchovými, zrakovými, čichovými, chuťovými a tělesnými halucinacemi. Efektivita bývá pod vlivem psychotických prožitků podrážděná, v chování se může objevit agresivita zaměřená proti domnělým nepřátelům. Časté jsou intrapsychické halucinace v podobě přesvědčení o vlastních telepatických schopnostech, příp. o tom, že jsou jeho vlastní myšlenky odmítány a zveřejňovány, nebo naopak mu jsou cizí myšlenky vkládány.

Hebefrenní schizofrenie
Je poměrně vzácná, typické jsou pro ni poruchy chování, které je nezodpovědné, nepředvídatelné, vystupňovaně klackovité. Nálada je nepřiměřená situaci (chichotání, přihlouplé úsměvy, grimasování, manýrování, nezbednost, opakované fráze). Myšlení je neuspořádané, řeč nesouvislá. Začíná ve věku 15 – 25 let, mívá špatnou prognózu. Nemocný ztrácí průbojnost a rozhodnost, opouští své cíle, chová se bezúčelně, povrchně a manýrovaně se zabývá náboženskými, filosofickými a jinými abstraktními tématy, což činí potíže při sledování jeho myšlenkového toku. Osobnost hebefreniků bývá spíš plachá a samotářská.
 
Katatonní schizofrenie
Je poměrně vzácná, v popředí je rozštěp psycho-motorický: poruchy motoriky se projevují od hyperkinéze (neřízený pohyb, přehnaná pohybovost) až ke stuporu (stav, kdy nemocný zůstává ve strnulé pozici i několik hodin, jakási křečovitost) Při tom může dojít k epizodám prudkého vzrušení. Diagnostikuje se tam, kde jsou splněna všeobecná kritéria pro schizofrenii a kde se navíc vyskytuje stupor nebo mutismus (nekomunikace, neschopnost mluvit), excitace (bezúčelná, vnějšími podněty neovlivnitelná motorická aktivita), nástavy (zaujímání a udržování nevhodných či nezvyklých poloh), negativismus (zřetelný odpor ke všem instrukcím nebo k pokusům pohnout s pacientem), rigidita (svalová ztuhlost). Diagnosticky je třeba odlišit organické onemocnění mozku, metabolické poruchy, alkohol a drogy.
 
Nediferencovaná schizofrenie
Splňuje všeobecná kritéria pro schizofrenii, ale neodpovídá žádnému předchozímu podtypu. Patří sem atypická schizofrenie.
 
Postschizofrenní deprese
Depresivní syndrom, který přichází po odeznění schizofrenní psychózy. Někdy lze těžko odlišit od vlivu neuroleptik a od emočního oploštění způsobeného schizofrenním procesem. Při této poruše je vyšší riziko sebevraždy! Postschizofrenní deprese se diagnostikuje, jestliže dotyčný měl schizofrenní psychózu během posledních 12 měsíců, některé schizofrenní příznaky ještě přetrvávají, depresivní příznaky jsou výrazné a doprovázené pocitem tísně a trvají alespoň 2 týdny.

Reziduální schizofrenie
Jde o chronické stadium schizofrenie, u kterého je jasný předchozí vývoj zahrnující několik atak (prudký záchvat choroby) s psychotickými příznaky a předcházející později v nevratné negativní příznaky (zpomalené psychomotorické tempo, otupělost, pasivita, ztráta iniciativy, chudost řeči co do obsahu i frekvence, chudá neverbální komunikace – výraz obličeje, kontakt očí, modulace hlasu a postoje, zanedbání zevnějšku a chudé sociální vztahy), jasná psychotická ataka v minulosti, převaha negativních rysů alespoň po dobu jednoho roku, nepřítomnost demence či jiné organické mozkové poruchy, nepřítomnost deprese.

Simplexní schizofrenie
Je to psychóza probíhající plíživě, při níž se postupně rozvíjí bizarní chování, neschopnost adaptace na sociální prostředí a celkový pokles výkonnosti. Bludy a halucinace nejsou přítomny a stav není tak jasně psychotický jako u jiných forem schizofrenie. Typické negativní rysy, jak je vidíme u reziduální schizofrenie, se sice rozvinou, ale nejsou předcházeny zjevnou psychotickou symptomatikou. Nemocný se stává ponořený do sebe, bez zájmu, bez cíle, lenošivý, toulavý.

Diagnostikování schizofrenie:
Diagnostická kritéria schizofrenie vycházejí ze současného klasifikačního systému MKN-10 („International Classification of Disease“, ICD 10, dle Světové zdravotnické organizace) nebo DSM-IV („Diagnostic and Statistical Manual“, dle Americké psychiatrické asociace). Diagnóza schizofrenie je velice obtížná, jelikož nemoc sebou nese příznaky, které jsou mnohdy podobné a shodné s příznaky celé škály jiných onemocnění. Proto je možné, že dotyčný trpí touto nemocí klidně i roky.
Přítomnost alespoň jednoho z následujících příznaků v trvání delším než 1 měsíc:
• slyšení vlastních myšlenek a halucinace
• bludy kontrolovatelnosti a ovlivňování
• halucinované hlasy, které komentují chování pacienta, případně o něm rozmlouvají
• bludná přesvědčení, která se vymykají dané kultuře
Pokud není přítomen některý z předchozích příznaků, je třeba, aby byly přítomny alespoň dva z příznaků následujících:
• přetrvávající halucinace
• formální poruchy myšlení (zárazy, neologismy)
• neschopnost hýbat se, hovořit, jakási ztuhlost
• netečnost a lhostejnost k vnějším podnětům, ochuzení řeči, autismus, emoční oploštění až vyhaslost
• nápadné změny v chování (ztráta citových vztahů, zájmů, sociální stažení, nečinnost, bezcílnost …)
Co se týče obecné prognózy pacientů-schizofreniků, bývá citováno “pravidlo třetin”- třetina (přesněji kolem 20 %) pacientů žije běžným životem, třetina má stále určité příznaky schizofrenního onemocnění, ale je schopna žít v normální společnosti a zbývající třetina je zřetelně trvale postižena a pacienti vyžadují častou hospitalizaci, z nich 10% je v trvalé ústavní péči.

V. LÉČBA
K léčbě schizofrenie se používají léky ze skupiny antipsychotik. Jsou to farmaka, která chrání oblasti mozku proti chemické nerovnováze. Ovlivňují pozitivně pochody myšlení a zbavují nemocné halucinací, uzavřenosti, oslabují bludy nebo mění vztah k nim, obnovují klid u neklidných a agresivních pacientů atd.  Příchod antipsychotických léků v 50. letech 20. století výrazně zlepšil léčbu příznaků. Brání návratu (relaps: doba, kdy se příznaky po ustáleném období ” dobrého zdraví” vrátí) nepříznivých příznaků.
Antipsychotické léky se dělí na dvě skupiny:
• Typická antipsychotika- jde o starší léky (známé jako neuroleptika). První z nich byl použit před více než 50 lety ve Francii.
• Atypická antipsychotika- novější druhy léků, které se začaly objevovat v 90. letech 20. století.
Léky nemohou být tak specifické, aby ovlivnili jen jednu část mozku nebo jen jedinou látku. Proto mají různé léky různé příznivé a nepříznivé účinky. Mezi nejzávažnější patří parkinsonský syndrom, který se může vyvinout u 75-80 % pacientů při dlouhodobém podávání antipsychotik se silným účinkem (fenothiaziny a butyrofenony) a vzniká na základě změn v přenosu dopaminu. Je to většinou vratný proces, který ustoupí po snížení dávky nebo vysazení léčiva. Pokud se pokračuje v terapii navzdory viditelným změnám, může se, zejména u starších pacientů, vyvinout trvalý parkinsonismus zapříčiněný nešetrnou léčbou. Další nežádoucí účinky jsou nízký tlak, zrychlená srdeční činnost, domnělé těhotenství způsobené ovlivňováním endokrinního systému (žlázy s vnitřní sekrecí), a psychomotorický útlum (koordinace ovládání pohybového ústrojí), zvýšená pohotovost k epileptickým záchvatům, poruchy jaterních funkcí, sucho v ústech, zácpa, chorobná neposednost, rigidita, třes, zánětlivá onemocnění pokožky, ucpaný nos… Na léky se nedoporučuje pít alkohol, neboť snižují pozornost a částečně i schopnost soustředit se. Nejsou návykové a nemohou ovlivnit osobnost.
Mnoho lidí se schizofrenií musí užívat léky dlouhou dobu, i když jsou už zdraví. To proto, aby se zabránilo návratu onemocnění.
Druhy léčby:
• Farmakoterapie- jde o biologickou léčbu, tedy podávání antipsychotických léků
• Psychoterapie- např. pracovní terapie… Trénink empatie, cvičení vůle, nahrazování negativních představ pozitivními, trénink asertivní komunikace a pozitivního myšlení. Jsou zaměřeny na řešení a zvládání psychologických problémů souvisejících s chorobou, na zvýšení společenské obratnosti a výkonnosti. Jejich cílem je pomoci nemocnému k návratu do běžného života.
• Rehabilitace- zdokonalování pohybového ústrojí
• Další biologické postupy- např. šoková léčba
Nemocní, kteří zaplňovali ústavy na dlouhá léta, bývají dnes hospitalizováni jen týdny, nanejvýš 2 až 3 měsíce a pokračují v léčbě ambulantně. Vracejí se ke svým rodinám a většinou i do svého zaměstnání. Důležitou podmínkou však je vytvoření pevného vztahu důvěry mezi pacientem a lékařem. Jen takový vztah může zaručit, že léčba bude dlouhodobě úspěšná a nemoc se nevrátí. Další důležitou podmínkou je porozumění a tolerance ze strany příbuzných a spolupracovníků v zaměstnání. U schizofrenně nemocných totiž většinou neplatí, že „nervy potřebují klid“. Rozumná rehabilitace a navázání běhu života tam, kde byl dočasně epizodou schizofrenie narušen, je často zárukou, že se nemoc nebude vracet. Následky přehnané společenské reakce na nemoc (přiznání důchodu, radikální změna zaměstnání, ukončení dosud úspěšného studia, rozvod manželství) vedou často k tomu, že vyléčenému pacientovi nezbývá, než znovu utéci do nemoci a žít v nereálném světě bludů a halucinací. Dobrý vztah mezi lékařem a pacientem zajišťuje mimo jiné dobrou spolupráci při volbě nejvhodnější léčby.
Je třeba trpělivě hledat takové neuroleptikum (jsou jich dnes k dispozici přibližně dvě desítky, např. Lagactil a Haloperidol.) a takovou jeho dávku, která nedovolí recidivu nemoci a která přitom nemocného jen minimálně obtěžuje.
 

VI. PŘÍBĚHY LIDÍ POSTIŽENÝCH SCHYZOFRENIÍ

 Příběh jednoho člověka
,,Cítil jsem se víc a víc odcizený, propast mezi mnou a světem byla čím dál tím větší. Byl jsem sám a do místnosti mi pouštěli jed. Chtěl jsem zařvat. Ale s nikým jsem nemluvil. Byl jsem zkameněný. Jed byl všude. Procházel jsem chodbami školy a cítil, jak mě sledují všechny počítače. Skryté kamery mě kousaly svými čelistmi. Musel jsem to mít  pod kontrolou. V létě i v zimě jsem nosil sluneční brýle, aby mě chránily před zářením. Cítil jsem se úplně bezmocný. Nechtěl jsem žít takový život. Nebyl už ani rozdíl mezi tím, co jsem chtěl a co jsem nechtěl.“
Úryvek z jednoho rozhovoru
“Víte, já jsem vymyslel ohromný vynález, ale oni mi ho nedovolí zveřejnit.”
“Kdo oni?”
“No přece FBI. Nikomu to neříkejte, ale mám v zubu vysílačku, kterou mi říkají, co mám dělat. Jedno pípnutí znamená ano, dvojí ne.”
“A co když je neposlechnete?”
“Tiše! Ať vás neslyší! To mi vysílají signály do celého těla a hrozně to bolí.”

Příběh jedné rodiny
„Teprve později jsem si uvědomil, že Tomáš nebyl zcela v pořádku už nějakou dobu předtím, než se to stalo.“
,,Jeho chování se začalo měnit asi kolem jednadvacátého roku, kdy nastoupil na vysokou školu. Zpočátku vypadalo vše v pořádku. Do školy chodil pravidelně, našel si nové přátelé, choval se naprosto normálně. Byl samostatný a tak jsme si ani nevšimli, kdy přesně přestal navštěvovat přednášky.“
 ,,Začal se chovat odmítavě, s nikým nekomunikoval. Když byl doma, tak jen polehával. Byl nervózní, roztěkaný, uzavíral se do sebe. V noci nemohl spát a často se toulal. Dříve vždy usměvavý, společenský kluk se pro nás jako by ze dne na den změnil na zcela jinou osobu… Velice zhubnul, odmítal jídlo. Nikdy se nesmál obličej nabral neměnící se kamenný výraz. Tehdy jsme jeho chování brali jako formu vzdoru. Na přímé otázky odpovídal vyhýbavě, nebo vůbec ne.“
,,Časem začal být agresivní. Přitom se neustále dokola za něco omlouval… Tehdy jsem si pomyslel, že nejspíš telefonuje se svým kamarádem, a tak jsem ho nechtěl rušit. Kdybych tehdy tušil, že mluví s těmi svými hlasy, nemuselo to dojít tak daleko. Byl lhostejný, rozdával svoje věci, které měl dříve velice rád. Byl nerozhodný, často měnil názory v průběhu několika minut. Na domluvu nijak nereagoval, tvrdil, že se chová zcela normálně. Až v jednu z těch jeho bezesných nocí mě napadl. S odůvodněním, že prý si myslel, že chci zabít svou manželku…“
,,Jednou když jsem uklízela u Tomáše v pokoji, našla jsem pod postelí zastrčené nějaké papírky. Vypadalo to jako rozhovor dvou osob. Text se nedal rozluštit, ale ani jeden z těch rukopisů nebyl podobný Tomášovu, takovému, jaký jsem od něj kdysi znala. Teprve po vyšetření u lékaře jsme zjistili, že Tomáš často slyší hlasy, které ho nutí, aby něco udělal a ponižují ho. Trpěl také vizuálními halucinacemi. Diagnóza zněla rozvinutá forma schizofrenie… Byli jsme z toho dost vyděšení. Nikdy jsme si nepomysleli, že by se nám mohlo něco takového stát. Nevěděli jsme co dělat. Naštěstí manžel reagoval okamžitě. Nevím co bych dělala být doma sama.“
,,Neřekli jsme mu, že jedeme na psychiatrii, ale asi to tušil. Nejdřív se vzpíral, ale pak se v autě rozbrečel a omlouval se za vše co udělal, že nás má rád. Nakonec se přece jen nechal odvézt do nemocnice. Byl pokorný jako beránek. Bylo mi ho tak líto, ale takhle se už dál žít nedalo.“
„Když jsme ho poprvé navštívili, vůbec nekomunikoval. Vypadal ještě hůř než když jsme ho tam vezli. Byl apatický, koukal do zdi a pořád si něco mumlal. Rvalo nám to srdce. Tehdy jsme poprvé hluboce litovali, že jsme ho tam odvezli.“
„Pořád mě cpali nějakýma práškama, byl jsem sjetej, pořád se mi po nich chtělo spát, taky se po nich hrozně přibírá. Často jsem vůbec nemohl dejchat. Měl jsem pocit, že se udusím. Nedalo se to vydržet. Četl jsem knihu a přitom jsem nebyl schopnej vnímat souvisle jednu větu. A ty nekonečný otázky našich. Hrozně mě ty jejich dotazy dráždili.“
,, Mám v sobě úplně prázdno, k nikomu nic necítím. Prostě se to jednou ve mně zlomilo a začal jsem ztrácet city vůči všemu a všem. Mám to brát prej nejmíň dva roky. Ale myslím, že za půl roku to bude zase dobry, tak to asi vysadím. Nejhorší je máma. Furt za mnou chodí a kontroluje, jestli jsem si bral prášky, proč tak dlouho spím a že zase jen celý den ležím v posteli. Jde mi to na nervy…“

Tento příspěvek je současně příspěvkem soutěžním v naší první soutěži.