Sanity o.s.

Příspěvek do naší soutěže od Petrasiskova@seznam.cz

Nemám nikoho z příbuzných kdo by měl psychiatrické onemocnění nebo se léčil s psychiatrickou diagnózou. Pracuji s těmito lidmi již 15 let a je to práce velmi náročná, jak psychicky, tak i fyzicky.

Duševní nemocní jsou v naší společnosti odsouváni na okraj, jsou obtížně zařaditelní do pracovního procesu, příbuzní je často opouští a nechávají je hospitalizovat v psychiatrických léčebnách a jiných ústavech( ÚSP, DD). Duševních onemocnění bude pravděpodobně do budoucna přibývat , proto by se měl někdo také zamyslet nad budoucností těchto nemocných. Neměly by být zavírány chráněné dílny, snižovány dotace ústavům sociální péče nebo stanovována věková hranice pro přijetí do domovů se zvláštním režimem. Nikdo z nás zdravých si nedovede představit, co tito nemocní prožívají, jaké následky pro dalšího života přináší jejich onemocnění. Neschopnost najít zaměstnání, stigmatizace psychiatrické diagnózy,dědičná dispozice, prohlubování defektů onemocnění. Jejich halucinace, bludy by nikdo nechtěl prožívat den za dnem, noc za nocí. Pokud nemají vedle sebe milující a svým způsobem i obětující se rodinu, kdo jim má pomoci? Asi nebudu daleko od pravdy, když napíši, že většina nemocných se cítila zdráva , vysadila léky po překonané depresivní epizodě nebo když se v mánii cítila šťastná poté, co utratila veškeré životní úspory za nesmyslné nákupy. Když se zamyslíme nad tím jaká péče a přístup k mentálně i duševně nemocným v Anglii, tak nedojdeme konce. Větší počet pečujících o tyto nemocné, nemocní jsou v menších skupinách( skoro rodinách), platby od pojišťoven a péče státu je také nesrovnatelná. Nepomůže návštěva ombudsmana jednou za deset let v psyhiatrických léčebných a ústavech sociální péče, reforma zdravotnictví je potřebná a její zavedení do praxe bude tak za deset až dvacet let, a to budu už asi v důchodu. Někdy si říkám jestli se jej vůbec dožiji, budu schopna pracovat ještě v jiném oboru zdravotnictví, nebudu vyhořená? Schopnost empatie v psychiatrii? Těžká otázka. Pokud se chceme chovat profesionálně mezi duševně nemocnými, kteří vám v nemoci vyčítají nedostatečnou hygienu ( málo sprch), málo WC, kde většina pacientů kouří( pozn. kouří většina psychiatrických pacientů) a vy víte že mají pravdu? Můžete jim vysvětlovat, že je to otázka peněz, nemocní to považují za výmluvu. Společnost také málo ví o duševních onemocněních, větší pozornost by si zasloužila i edukace společnosti, více center, kde mohou přijít nemocní a jejich příbuzní, laici, zdraví, studenti i mládež. Vemte si například záky základních a středních škol a vyslovte otázku drog a psychóza. Každý druhý vám určitě odpoví, že se jich to netýká. A skutečnost, že drogy napáchají v mozku nenapravitelné škody a pokud je začne brát ještě premorbidní osobnost? To si nikdo neuvědomuje a nepřipouští, oni jsou zdraví , navíc sebevědomí puberťáci, ale stačí více zaměstnaní rodiče, špatná společnost nebo zrazená láska….Každý někdy zažije den, kdy je mu úzko, smutno nebo je unaven, neschopen nic dělat, jíst, spát, pít. Proto je důležité umět odpočívat a zdravě si užívat každé dne ve společnosti, kde je každému dobře, umět se zasmát i sám sobě, najít si čas na své koníčky, netrávit čas jen v práci. Mohla bych psát ještě hodně dlouho, ale budu ráda, když si alespoň někdo přečte můj článek a zamyslí se nad ním. Občas se mnou budou souhlasit pacienti, občas příbuzní, někdy lékaři a ti ostatní? Přeji jim , aby nemuseli nikdy pečovat o duševně nemocného, a aby nikdo v jejich okolí neonemocněl depresí nebo schizofrenií. Važme si všichni svého duševního zdraví a pečujme o něj, jsme někdy velmi blízko k tomu, aby jsme jej ztratitli.

Tento příspěvek získal 1. cenu